Harry Potter 8 - Ozvěny minulosti

Hermiona trávila jeden z dlouhých bradavických podvečerů skrčená s knížkou v pohodlném, vlněným potahem pokrytém křesílku. Oranžová záře z krbu příjemně osvětlovala text, na který se snažila již delší dobu soustředit. Příliš se jí to nedařilo...

Poté, co loni nestrávili s Ronem a Harrym ani jeden den ve škole, a jejich rok byl doslova nabitý nebezpečnými dobrodružstvími a neustálou akcí, si tu připadala asi jako jí dobře známí mudlovští důchodci, kteří tráví celé dny u televize.Ti tak ovšem činili – alespoň tedy jak se domnívala – dobrovolně. Kdyby tu alespoň takový přístroj měli! Připadalo jí neuvěřitelné, že mudlové byli schopni i bez všech čar a kouzel občas vymyslet něco tak úžasného... Stereotyp a nuda teď byly dvě slova, která se jí nejčastěji honila hlavou.

Nová ředitelka Bradavic McGonagallová rozhodla, že všichni studenti si z důvodů loňského nestandardního ročníku studium zopakují. Spoustu studentů nemělo z objektivních důvodů ani třetinovou docházku, a většina jich musela uznat, že ředitelka rozhodla správně a v jejich prospěch. Už jen fakt, že si školní docházku prodlouží o rok na úkor budoucího zaměstnání, byl dostatečným zadostiučiněním pro všechny, kteří stihli absolvovat alespoň některé zkoušky.

Hermiona přemýšlela, jestli vlastně nebyla spokojenější předtím, než Voldemort definitivně padl. Tenkrát ještě všichni žili – Fred, Tonksová, Lupin, Brumbál, Moody i Sirius... Žili sice všichni v neustálém nebezpečí a strachu, ale právě to je stmelovalo a o to víc si pak uměli vychutnat okamžiky klidu a štěstí. Teď byl sice – pomineme-li učení, jež zvláště v 7. ročníku dávalo některým pořádně zabrat – svatý klid, ale to Hermioně nijak nedodávalo na dobré náladě. Celou školu pokryl temný opar stísněnosti, jež se na ni snesl jako důsledek ohromných kouzelnických ztrát, jak v řadách učitelského sboru, tak i studentů a zejména Fénixova Řádu. Hermiona sklesle cítila, že nic už nebude jako dřív. Harryho životní úkol jakoby již byl splněn, a to mu ještě nebylo ani 18 let. Láska, kterou k sobě během celého minulého roku s Ronem cítili, jakoby pomalu vyprchávala...

Hermiona si totiž jednoho večera v Doupěti, bylo to několik dnů před jejich snad již posledním odjezdem do Bradavic, s hrůzou uvědomila, že ji Ron v podstatě vůbec fyzicky nepřitahuje. Nikdy jaksi neumožnila svým myšlenkám, aby k tomuto tématu zašátraly, protože vždy měly na práci podstatnější věci, a ona si nestačila uvědomit, že k Ronovi ji po celou dobu jejich tehdy beznadějně jevících se snah po získání viteálů a relikvií pojilo pouze silné kamarádské pouto, které se snad pod vidinou blížícího se konce nečekaně zvrtlo v jakousi úpěnlivou touhu po lásce, kterou se bála že již nestihne prožít. Dokonce se jí snad v poslední době i znechutil: zahlédla totiž, při jedné z mnoha návštěv jeho pokoje, jak se před ní horečně snaží ukrýt poslední výstřelek Hábitů a příslušenství pro mladé a nejisté kouzelníky, s.r.o., trenky Láskotvořky, a v jeho polorozpadlé, zaprášené a poloprázdné knihovničce zahlédla Dvanáct absolutně spolehlivých způsobů, jak okouzlit čarodějky. Tento objev ji v tu osudnou chvíli natolik zatemnil vědomí, že nebyla na okamžik schopná racionálně uvažovat.

„Takže proto se k ní Ron celý minulý rok choval tak galantně! Nic z toho, co udělal, nebylo z jeho hlavy, nic nebylo spontánní, Ron prostě všechno vyčetl!“ prolétlo jí okamžitě myslí.

Tento objev jí natolik rozběsnil, že byla nucena pozměnit své mínění o Ronovi. Od té doby odmítala hrát dál jeho hru na galantnost a byla k němu pěkně protivná. Ron tento náhlý obrat nemohl pochopit, nenalezl slova vysvětlení ani u Harryho. Konzultoval tedy svůj problém, jako už tolikrát, se svou „biblí lásky“, ale ani jeden z důvodů „náhlého obratu náklonnosti“, v kteréžto kapitole usilovně pátral, nepasoval na jeho situaci.

„Herm- Hermi- Hermiono?“ Z přemýšlení ji náhle vytrhla Norma Splitfranková, její poměrně dobrá nebelvírská kamarádka.
„Na, při - přinesla jsem ten ležák, je smetanový, s kapkou ginu,“ mrkla na ni a mírně se zapotácela.
Hermiona s díky přikývla a nasála vůni čerstvého ležáku. Vařili ho mladíci ze Zmijozelu, kteří očividně neměli nic lepšího na práci. Hermiona úplně zapomněla, že před nějakou dobou s Normou losovaly, která z nich půjde vyzvednout ležáky, na jejichž ochutnávku je a pár dalších dívek zmijozelští lákali. „Kámen mudrců, pergamen, střihoruku“ však vyhrála Hermiona, která tak mohla nerušeně pokračovat v příjemném nicnedělání.

Bylo to vůbec poprvé, co k takovému pokusu o sblížení došlo, a děvčata se ani nesnažila potlačit zvědavost, - byl to vlastně aspoň nějaký čerstvý záchvěv vzduchu ve v poslední době trýznivě klidném a zatuchlém ovzduší Bradavic.
„Nebylas tam ňák dlouho, Normuš?“ zeptala se Hermiona předtím, než se jala otestovat chuť nápoje.
Teprve teď se na Normu pořádně zahleděla a zjistila, že tak tak drží rovnováhu a v očích má podivně zastřeno.
„Já...no...“
„Tý jo!“ vypískla Hermiona, „no tak to je síla! Říkalas „s KAPKOU ginu!?“ Vždyť je to tak půl na půl!“ rozjařeně se oklepala a zmizel v ní další hlt. Poslední dobou nějak záhadně ztrácela léta pracně budované zábrany.
„Kolik jsi toho brumbálpane vypila?“ zeptala se Hermiona, které teď již bylo víceméně jasné, co Normu tak zdrželo.
„Mňo, klu-kluci byli troch – trošku zklamaní, že nej – že si nešla se mnou – víš, asi to byla zá - minka, jak se s námi blíž to – no, seznámit – a, no, tak, snažili se mně o-pít a..,“ trochu zrudla „a ehm, no....– ty-víš-co,“ ironicky se zašklebila, „no a nechali mě jít jen s tím, že tě při- přivedu – škyt – a dali mi t-tohle s sebou, abych tě na-nalá-kala.“

Hermiona na ni trochu pobaveně, trochu znechuceně pohlédla, -ve skutečnosti totiž tušila, čeho asi chtějí zmijozelští tím záhadným pozváním docílit... Právě proto byla velmi ráda, že to byla ona, kdo vyhrál, a nemusela se tak namáhat s odrážením nenasytných a ležákem posilněných čarodějů.

Poslední dobou se v jejích spoužácích – a – sama si to nechtěla přiznat, ale nejen v nich – probouzelo cosi, co dříve bylo díky různým nebezpečím a neustálému pocitu strachu upozaděno kamsi do nepřístupných záhybů jejich myslí. S povzdechem pomyslela na Ronovu knížku, jež byla důkazem, že on byl tedy výjimka, když i v těch nejtěžších chvílích dokázal – ano, Hermioně připadalo, že chladnokrevně – plánovat své jednání a cvičit gentlemanské způsoby, které by mu zaručily náklonnost a posléze i věrnost Hermionina srdce. Možná, že i tohle byl důvod jeho zbabělého útěku tenkrát u řeky – jediné, na co byl schopen myslet, byla ona a triky, jak ji získat – a proto se dál nedokázal věnovat něčemu tak přízemnímu, jako jsou úvahy, jak zachránit kouzelnický svět před nadvládou toho zloducha...
Hermiona práskla půllitrem s ležákem do stolu. Byla teď na Rona ještě naštvanější než před chvílí.
Norma překvapeně, a až podivně rychle trhla hlavou:
„Co je? Nechutná ti?“ zamrkala udiveně na kamarádku.
„Ale jo, promiň – vzpomněla jsem si jen na Rona,“ dodala a značně si při té vzpomínce přihla.
„Všimla jsem si, že vám to teď nějak neklape,“ zamračila se Norma. „Upřímně řečeno, ani se ti nedivím – ten jeho přiblblej výraz a rozpláclej nos by mě asi taky nedostávaly do kolen,“ dodala, možná až příliš upřímně pod vlivem posilňujícího ležáku.
Hermiona na ni překvapeně mrkla, pak se ale vděčně pousmála – jako by jí Normina slova utvrzovala v jejím přesvědčení, že Ron pro ni není ten pravý. Obě se úlevně zasmály, Hermiona trochu hystericky a s podivnou tíží na hrudi.

Zakrátko měly obě prázdné sklenice, Hermiona si s tou její právě nervózně pohrávala. Společenský sál se začal plnit jejich spolužáky, kteří se právě vraceli z večerního famfrpálového utkání s Mrzimorem. Hermionu tato hra už téměř přestala bavit. Poslední dobou se totiž hrálo nějakéutkání téměř obden ve snaze dohnat všechny zápasy minulé sezony. Na famfrpál ani na jeho trénink loni pochopitelně nezbýval čas, a podle toho taky vypadaly výkony hráčů. Dlouhá doba nečinnosti se na kvalitě hry nepříjemně podepsala. Dokonce i Harry, dřívější eso všech zápasů, kdy on sám o sobě býval zárukou kvalitní podívané, jako by nyní nemohl chytit ten správný „drajv“, jak se u nebelvírských slangově říkalo. Odešlo snad spolu s Voldemortovou duší, jejíž část byla donedávna přirostlá k Harryho, i nadání hrát famfrpál? Hermiona by se ani nedivila, vždyť ztratil i schopnost mluvit hadím jazykem, a dokonce se jí poslední dobou zdál nějaký bezradný, místami dokonce i prostoduchý. To třeba když se snažil už kdovípokolikáté uhnat Ginny, tentokrát na jeho zbrusu nový a pekelně drahý safírově modrý hábit z butiku v Prasinkách, za který neváhal utratit značný objem galeonů z jeho ztenčujícího se dědictví. Jakoby snad již neměl ty vlastnosti, pro které ho Ginny tolik obdivovala, a snažil se to zakrýt nákladným nánosem oslňujícího poprašku...

Ani Hermiona neměla na růžích ustláno: její vědomosti teď zanikaly díky skupince šprtek, které neváhaly a po celou dobu, co Hermiona tvrdě bojovala za hranicemi školy, drtily nazpaměť kouzelné formule, odříkávaly jako Moudrý klobouk zvířata z bestiáře – ne nepodobně stroji na vyhledávání letaxových adres a navíc prošmejdily knihovnu tak, že jedna učebnice nezůstala netknutá... Jejich cíl byl jediný – překonat v počtech bodů jejich vědomostní sokyni u závěrečných zkoušek. Hermioně se zaleskly oči. Ony prostě nemohly překousnout, že největší hrdinka školy je zároveň i nejchytřejší, a co víc, i jednou z nejhezčích dívek. Hermionu to mrzelo, ale na druhou stranu jí to lichotilo. Nemohlo ji to ovšem nějak moc vyvést z míry, jelikož už dlouho věděla, že existují daleko podstatnější věci než výsledek závěrečných zkoušek. Vlastně jí to teď přišlo tak podřadné, že ji to již nedokázalo motivovat natolik, aby konečně přestala uvažovat o dalším půllitru ležáku a začala se věnovat něčemu pořádnému.

Náhle si uvědomila, že její sklenice je opět plná. Nevěřícně na ni pohlédla a poté přeskočila pohledem na Normu.
„Jak jsi to udělala!?“ dychtivě ze sebe dostala.
Norma se nepřítomně usmívala od ucha k uchu, a Hermiona si uvědomila, že ji každé oko kouká jinam.
„Normo? Je ti dobře?“
Norma se ještě víc zazubila.
„Hmm-Ha-ha- škyt-chacha,“ vypravila ze sebe se zlověstným potěšením. „Očarovala jsem zmijozelovic kotlík ubývacím kouzlem! Stačí pomyslet, že chceš do-dolíít, a doplní se ti – škyt- sklenice, dokud neb-ude jejich kot-lík prázd-ný, škyt!“

Hermiona tu informaci náležitě ocenila a zavolala na pár dalších kamarádek s očividně otráveným výrazem, které právě vcházely portrétem dovnitř.
„Hééj, holky, pojďte se napíí – škyt – t! Máme tu prvotřídní zboží, dnes večer nás sponzoruje Malfoy a jeho pomahači!“ zasmála se tak rozpustile a nespoutaně, že si přicházivší děvčata vyměnily překvapené, ale nadšené pohledy. Takhle Hermionu neznaly.
Přisedly si k nim Ginny, Demelza Robinsová a Alice Spinnetová.
Ginny pro ně přinesla skleničky, a sotva na to pomyslely, už se jim sklenice plnily lákavým mokem. Nálada se rychle uvolňovala a tak si Hermiona ani nevšimla, že mezitím vešel Ron, který se zakaboněným obličejem rychle odkvačil do své ložnice.
To už ale děvčata probíraly nejnovější drby ze školního prostředí.
„Víte, že se Snape už probral?“ vyhrkla najednou rozjařená Ginny.
„Opravdu?“ zeptala se s nadějí v hlase a jiskřičkami v očích Hermiona.
„Vážně, prej je ale dost mimo, jakoby si nic nepamatoval, nemohl si prý vzpomenout ani na svý jméno!“ dodala Ginny se zaujetím v hlase. „Říkala mi to na zápase dcera Madam Pomfreyové.“

Hermiona se ani nedivila, mohlo jí dojít, že když jim Snape věnoval své vzpomínky...
Od té doby, co ho pokousal Nagini, byl v hlubokém bezvědomí, zachránili ho tenkrát s Madam Pomfreyovou na poslední chvíli... přijít o chvíli později, vyprchaly by z něj i poslední zbytečky života.
Poté co Harry běžel do Brumbálovy pracovny prožít Snapeovi myšlenky, s vírou, že by mu snad zjevené pravdy mohly být ještě nějak nápomocné, Hermiona s Ronem ještě chvíli pozorovaly Severuse, „toho zrádce!“, jak si v tu chvíli mysleli, jak umírá v smrtelné agónii. Pak ovšem přiběhl stříbrný jelen – Harryho patron, a rychle sdělil, že Snape byl po celou tu dobu na jejich straně a ať se ho pokusí zachránit. Nemohli tomu absolutně uvěřit, ale když Hermiona spatřila, že v profesorově tváři se ještě zračí poslední záchvěvy života, přiměla Rona poslat svého patrona, rychlejšího než její vydra, pro Madam Pomfreyovou... A ta ho až doposud nějakým zázrakem udržovala při životě výluhem z Naginiho kůže, která byla to jediné, co po hadovi zbylo, a jež působila jako protijed.
Hermiona si strašně přála, aby její profesor lektvarů přežil a byl schopen vrátit se do normálního života. Poté, co Harry vyprávěl o tom, co spatřil v Myslánce, nebylo již pochyb, že Snape byl jedním z nejstatečnějších kouzelníků, kteří kdy spatřili světlo světa.

Nyní však nebyla sto uvažovat rozumně, a tak se pouze připitomněle usmála a zahřálo ji u srdce. Pokračovaly v úvahách o Snapeovi, jeho dalším osudu, i o tom, jestli se bude i po ztrátě paměti chovat stejně jako dřív.
To už se však řeč stočila jinam. Tu otázku nadhodila přiopilá Demelza :
„Hele, ho-o-lky, haha, představovaly jste si někdy Snapea - no – haha, jak to řííct, - bez hábitu?“

Sotva to stačila doříct, propadly dívky v hurónský smích, který jakoby byl bez konce.
Přerušilo jej až naštvané zahulákání Rona odkudsi zvrchu –
„Do háje, holky, buďte už prosím potichu. Chceme už s Harrym spát... Bolí nás po tom famfrpá-“
Nestačil to již doříct, neboť ho Hermiona uzemnila pronikavě nenávistným pohledem, takže se Ron raději odpotácel dovnitř.

Alice, zjevně ovlivněná Ronovým výstupem, polohlasem zašvitořila: „Myslíte, že měl Snape vůbec kdy nějakou ženskou?“ čímž málem rozpoutala další salvy smíchu, holky se však protentokrát přemohly.
„Vím, že měl celý život rád Harryho má-mu, škyt,“ řekla Hermiona a i přes nemalé promile alkoholu v krvi si uvědomila, že si možná Snape vybudoval svůj nenávistný charakter jako trest světu za jeho neopětovanou lásku. V podstatě jí ho teď po tom všem, co zjistili, bylo hrozně líto a zároveň ho velmi obdivovala.
Byla by si ho přála obejmout, a vroucně mu poděkovat... Věděla však, že by svůj vděk slovy nedokázala vyjádřit. Přála by si ho snad i políbit... Stále však měla zafixovanou jeho dřívější povahu, i když teď již dobře věděla, že to byla jen léta pracně budovaná maska, jejímž cílem bylo zabránit zlu a ochránit je... A bylo pravdou, že lépe svou roli už sehrát nemohl. Dokonce jí teď přišlo, že on je ten pravý hrdina, bez nějž by nikdy nedošli tak daleko... To on celou dobu nasazoval svůj krk, ochotně hrál roli dvojího agenta a působil při tom tak věrohodně, že oklamal samotného Voldemorta, ale i všechny ostatní, kteří už definitivně opustili tezi, že by snad mohl být na jejich straně, na straně dobra... Dokonce i Harry si myslel, že Brumbál udělal osudovou chybu, když mu – Snapeovi – až do konce věřil, a nakonec se opět prokázalo, že to byl Brumbál, který dokázal vše domyslet až do posledního detailu...

Hermiona teď cítila neskutečnou náklonnost k profesoru Snapeovi. Dříve, ještě když si mysleli, že Snape je zrádce, si nechtěla vůbec připustit, že ji tak mocně přitahuje... Nyní však již kvůli tomu nemusela mít výčitky, alespoň ne takové. Cítila, že mu potřebuje oplatit věrnost, kterou prokázal Brumbálovi i jim třem... Chtěla, aby Snape byl aspoň jednou v životě šťastným... Teď, když Lily Potterová už nikdy nemůže jeho lásku opětovat, musí to být ona, kdo se alespoň pokusí... Cítila, ne, věděla, že pod léta budovanou maskou se skrývá citlivá duše, která potřebuje – ano, stejně jako ona – někoho milovat, opravdu milovat, ne podle návodu vyčteného z knížky...

Hermiona se najednou zvedla, trochu se zapotácela a rozhodným tónem řekla:
“Jdu za Snapem.“
________________________________________

|| 2. Kapitola

Hermionina brigádaRomance na ošetřovněOkamžik prozřeníOzvěny minulosti